Den sedmý (9.7.)
Poslední den našeho putování (rozhodně to ale nebude náš poslední den ve Švýcarsku :)) jsme si naplánovali obhlídku největšího alpského ledovce - Grosse Aletschgletscher. Počasí k nám tentokrát opět bylo schovívavé, protože po více jak 12 hodinách nepřetržitého deště slibovala předpověď minimálně polojasno.
Přesunuli jsme se tedy z Randy do města Fiesh, které je jedno z výchozích míst celé Aletch arény, jak se oblast kolem ledovce nazývá. Pro turisty (a věřím, že i v zimě pro lyžaře) je celá oblast doslova ráj, protože jednotlivá města, udolí a vrcholy spojuje nespočet lanovek.
Když vystoupáme lanovkou do střediska Fiescheralp, nejde vidět více jak desítky metrů před sebe - mlha je tak hustá, že by se dala opravdu krájet. Věříme však předpovědi a místo přímé cesty na vrchol Eggishorn, odkud by zatím stejně nebylo nic vidět, volíme okružní cestu k chatě Märjelen. Po cestě na nás občas vykouknou vrcholy okolních zasněžených velikánů a cestu si i navzodry ne úplně dokonalému výhledu užíváme.
U chaty Märjelen a stejnojmenného jezera měníme plán - chtěli jsme odsud vyšlapat na vrchol Egisshornu. Vidíme ale, že se vrchol nachází v mlze, což ověřujeme i na webkameře, takže bychom si žádné daleké výhledy asi nevychutnali.
Pokračujeme tedy po vyhlídkové trase kolem ledovce. V jednu chvíli dokonce zvažujeme návrat nebo změnu trasy, jelikož po dlouhých deštích se části turistického chodníku změnily téměř v řeku. Nakonec však nacházíme místo, kde lze relativně jednoduše tekoucí vodu přeskákat.
Po chvíli šlapání se nám Aletschký ledovec představuje v celé své kráse. Při krátké pauze a svačině na kameni se vzděláváme a opět nám je z nás lidí smutno. Zjišťujeme totiž, že z původního ledovce zbylo jen asi 30 procent a každým rokem se tání zrychluje. Nedokážu si představit, jak to na těchto místech muselo vypadat třeba před 200 lety, v dobách, kdy jsme naši planetu ještě takto neničili. I teď ledovec totiž působí nekonečně.
Polsední část cesty si pořádně mákneme, musíme se totiž dostat na horní stanici lanovky pod vrcholem Bettmerhorn. Odsud sjíždíme dolů, abychom poté opět kousek lanovkou vyjeli a následně zase sjeli. Systém lanovek je tu naprosto úchvatný a celodenní jízdenka zde dává opravdu smysl.
Na parkovišti nasedáme do auta a tešíme se na zasloužené fondue ve městě Gruyère. A pak už jen do Basileje a další den ráno domů.
Už teď víme, že naše cesta do Švýcarska rozhodně nebyla poslední. I kdyby tu člověk strávil týdny, stejně má pořád co objevovat. Zároveň mám však obavy - jak dlouho ještě budeme moci tato krásná, zasněžená a ledem pokrytá místa obdivovat?
